Generační román oceňované katalánské spisovatelky se odehrává na pozadí bouřlivých španělských dějin druhé poloviny 20. století. Září 1962: mladá žena, sotva dvacetiletá Severina přijíždí po studiích učitelství do horské vesnice v Pyrenejích, kde má působit jako provizorní učitelka základní školy. Rodiče byli odpůrci generála Franka a vychovali ji netradičně, matka ji učila doma, aby nemusela chodit do režimních škol. Na první pohled je jasné, že Severina do nového prostředí nezapadá: liší se svým smýšlením, oblékáním a chováním. Její pozornost hned na počátku upoutá starší charismatický muž jménem Simeón, který se také chová značně nekonformně a vymyká se zdejším zvyklostem. Sousedé si od něj uchovávají odstup - někteří ho respektují, jiní ho ignorují nebo nenávidí. Simeón se načas stává mužem jejích snů a představ... (nakladatelská anotace)

„A nakonec není nejšťastnější ten, kdo má víc, ale ten, kdo méně potřebuje."

Komentář paní knihovnice: K tomu sedí české rčení - Kdo nic nemá, nic neztratí. Ale také - Všeho moc škodí. Neobklopujme se zbytečnostmi, které nás zahlcují, spokojme se s málem.

s. 286

„Velmi často ji nějaká vlídná osoba zdravila otázkou „Jak se máš?“ Severina nevěděla, že jde o řečnickou otázku, a proto uvažovala, jak shrnout svůj celkový duševní stav, ale než si připravila první větu, tazatel už zmizel.“

Komentář paní knihovnice: Stejně jako Severina vždy přemýšlím, jak správně na tuto otázku odpovědět, též přemýšlím moc dlouho, chci odpovědět po pravdě, ale zajímá ta moje pravda tazatele? 

s. 292

„Josef K. taky neudělal nic špatného, když byl jednou ráno zatčen jen proto, že ho pomluvili. Severina neudělala nic špatného, ale něco udělala špatně. Nepřizpůsobila své chování okolí.“

Komentář paní knihovnice: Jak snadné se je stát terčem posměchu, útoku, pomluvy, aniž jsme se, stejně jako Severina, dopustili něčeho špatného. Ovšem pohledy všech kolem vás svědčí o opaku...

s. 305

„A vy si nemyslíte, že existují myšlenky, které je potřeba uskutečnit?“
„Nepokládám to za nezbytné,“ odpověděla. A dlouze si povzdechla.
„Jste romantické stvoření, a velmi zvláštní…“
„Prosím vás, neříkejte tohle strašné slovo! Romantická vůbec nejsem. Vždycky stojím nohama na zemi. Ale stává se, že imaginární nebo zapamatovaný prožitek, s nikým nesdílený, se prožije tak silně, že člověk dosáhne největší krásy…“

Komentář paní knihovnice: Máte to také tak? My introverti to tak máme, jen to okolí dost často nechápe, že jsou pro nás důležitější vnitřní prožitky. Sdílet je dost často s někým opravdu nepotřebujeme...

Olga Třísková