Také je milujete? Já už od té doby, co jsem přišla na střední. Tehdy to nebylo jen tak, sehnat nějaký citát. A tak jsme si je různě vypisovali z časopisů, z knížek, předávali si je mezi sebou… měla jsem na to speciální notýsek, možná bych ho ještě někde našla. Teď to mají milovníci citátů jednoduché. Do vyhledávače zadáte téma či jméno a už se tím množstvím můžete probírat donekonečna. Anebo si jdete koupit knihu. To je ta snadnější cesta. Ale ta tolik netěší. Nejlepší úlovky jsou ty, které získáte při četbě. A nejvzácnější. Protože jsou vaše. To vy jste si je vyhledali, vy jste museli přemýšlet nad významem slov, to vy jste museli mít tolit fantazie, že jste si dopřáli ten luxus vybrat si citát vašemu srdci blízký. Takový citát si mnozí čtenáři hýčkají, opečovávají, mazlí se s ním a stále se k němu vrací, to jemu věnují svůj čas, své myšlenky. Mají na to krásný sešitek či blok, v němž takový citát dostane to nejlepší místo. Mnohdy je doplněn ilustrací, mnohdy nějakou chytrou poznámkou. Do výběru citátu promítáme sami sebe, své city a pocity, své bolesti a strachy, svá trápení i své radosti… Čteme-li někomu „svůj“ citát, odhalujeme zároveň svoji duši, své city, své myšlenky. Citát je vlastně velmi osobní věc. Ale občas se nacházíte ve společnosti lidí, s nimiž souzníte, před nimiž se nebojíte poodhalit roušku toho svého tajemství… To se nám podařilo na červnovém čtenářském klubu. Bylo to super, bylo to obohacující, povznášející, rozšířilo to naše obzory… Své citáty jsme zapsaly na papírky ve tvaru listů, takže se připravený stromek mohl konečně zazelenat… A jak jste na tom s citáty vy? Také je milujete, nebo stojíte na opačné straně, tak jako americký filozof, esejista a básník Ralph Waldo Emerson? Ten totiž řekl: „Nenávidím citáty. Řekněte mi, co sám víte.“
Ingrid Mendlíková
