ACIMAN, André. Dej mi své jméno. Praha: Slovart, 2020. ISBN 978-80-7529-881-2.
Sugestivní romanticko-psychologický příběh, citlivě vykreslující rodící se vztah mezi dvěma mladíky, se dočkal i Oscary oceněné filmové verze. Sedmnáctiletý Elio a o pár let starší Oliver se náhodně potkávají jednoho parného prázdninového léta na Riviéře. V této fatální chvíli se začíná odehrávat jejich komorní psychologický osudový příběh pozvolna narůstající přitažlivosti a vášně, kterým se oba mladíci snaží zpočátku bránit. Nakonec je však zmatená směsice strachu, fascinace a touhy přivede k sobě a dokážou v působivém poetickém románu najít důvěru, sexuální probuzení i odvahu žít. (nakladatelská anotace)
Knihovnici zaujalo:
„Tohle je moje místo. Jenom moje. Chodím si sem číst. Už ani nevím, kolik knih jsem tady přečetl.“
„Jsi rád sám?“ zeptal se.
„Ne. Nikdo není rád sám. Ale naučil jsem se s tím žít.“
Komentář paní knihovnice: Máte také místo, kde jste rádi sami, kde si rádi čtete? Umět být sám není jednoduché, ale stojí za to se to naučit...
„Tebe vážně tak moc baví čtení?“ zeptala se…
Podíval jsem se na ni, jako kdyby se mě zeptala, jestli mám rád hudbu nebo chleba s máslem nebo zralé broskve v létě.
„Nevykládej si to špatně,“ dodala. „Já taky ráda čtu. Ale nikomu to neříkám.“
Konečně někdo, kdo mluví pravdu, pomyslel jsem si. Zeptal jsem se jí, proč to nikomu neříká.
„Já nevím…“
„Lidi, co čtou, se za čtení schovávají. Skrývají to, kým jsou. Lidi, kteří se schovávají, nemají vždycky v oblibě to, kým jsou…“
Komentář paní knihovnice: A proč baví čtení nás? Také se za knihami skrýváme, jako postava Marzie? Já sama mám naopak pocit, že díky knihám si více vážím toho, co ve svém životě mám. Díky čtení jsem více tolerantnější...nikdy nevíme, co si kdo z nás nese za šrámy na své duši.
To, jak žiješ svůj život, je jenom tvoje věc. Ale nezapomeň, že srdce a tělo máš jenom jedno. Většina z nás si nemůže pomoct a žije, jako by měla životy dva, jeden zkušební, druhý finální, a k tomu ještě všechny ty verze mezi těmito dvěma. Život ale máme jenom jeden…
Komentář paní knihovnice: Každý den si opakujme, že srdce a tělo máme jenom jedno, stejně tak jako to radil otec svému synovi...život opravdu máme jenom jeden.
Oga Třísková
„Tohle je moje místo. Jenom moje. Chodím si sem číst. Už ani nevím, kolik knih jsem tady přečetl.“
„Jsi rád sám?“ zeptal se.
„Ne. Nikdo není rád sám. Ale naučil jsem se s tím žít.“
Komentář paní knihovnice: Také máte pocit, že báseň promlouvá přímo k Vám? S tupci se potkáváme každý den, je jen na nás jak moc se necháme jimi ovlivnit. Každopádně mějme na paměti verš, že tupcem se může stát každý z nás. V lednu vyhlížíme nové zítřky, co si jako novoroční předsevzetí slíbit sami sobě, že se ukolébat nenecháme a že tuposti kolem nás neustoupíme.
