První díl autobiografické trilogie z Helsinek. Román Nejmenší společný násobek odehrávající se ve čtyřech dnech, a přitom během několika desetiletí. Po náhlé smrti otce se žena středního věku vrací ve vzpomínkách do dětství, které prožila ve čtyřicátých a padesátých letech dvacátého století. Otcova odměřenost a komunistické ideály, matčina nespoutanost a bezstarostnost, svérázné tety, první lásky, ale i rozporuplné pocity ze sebe samé a zárodky hledání vlastní identity. Holčička, která chtěla být klukem, se stává pozorovatelkou vlastního života.

Druhý a třetí díl autobiografické trilogie z Helsinek. Román Protisvětlo zachycuje léto turbulentního roku 1968. Mladá finská dívka je po maturitě odhodlaná odpoutat se od levicové i jinak svazující výchovy. Během brigády ve švýcarském sirotčinci se jí vynořují vzpomínky na školní léta v centru Helsinek, milované i nenáviděné učitele či složité rodinné soužití. Rozechvělou nejistotu prvních lásek, pohledů, dohadů a nesmělých tužeb střídají křivdy, ústrky a nevyhnutelné střety se světem dospělých.

Ve vrcholném dílu trilogie, románu Červená kniha loučení, Saisio s přesností, nadsázkou i vyváženou dávkou nostalgie líčí, jak se z ostýchavého děvčete stává sebevědomá a ambiciózní umělkyně. Vysokoškolská studentka se stěhuje od rodičů ke své první dívce, zapojuje se do revolučních politických aktivit, navštěvuje zakázané undergroundové queer bary, zažívá první erotické zkušenosti, milostné vztahy i rozchody a objevuje jednu ze svých největších vášní — divadlo.

„Být nápomocná. Být přizpůsobivá. Být na svůj věk vyspělá. Být otevřená a usměvavá. Být mostem mezi vyučujícími a vyučovanými, vládnoucími a ovládanými.
Zajímat se. Sama být nezajímavá. Dívat se. Sama zůstat neviditelná.“

Komentář paní knihovnice: Občas se nám stane, že ztratíme sami sebe, stejně jako Pirkko ve své zamilovanosti tratila sama sebe.

s. 166 (Protisvětlo)

„…vyzvala Boha na souboj: Ukaž mi horu a já vylezu na vrchol. A Bůh se směje zkrvavělými ústy a odpovídá víceznačně jako vždycky. Vylez na horu a já ti ukážu cestu.
Hor jsou tisíce, skoro všechny nesprávné, všechny nevyzpytatelné.
A ona je bude muset všechny zdolat, aby našla tu jedinou, která je ta pravá.
Bůh to ví, a proto se Jeho ústa tak krvavě smějí.“

Komentář paní knihovnice: Jakou horu zdoláváte právě VY? Jste si jistí, že je to ta pravá? Budeme mít někdy jistotu, že ta naše cesta je ta správná?

s. 229 (Červená kniha loučení)

„Paměť se neváže na slova, ale na obrazy, krystalizuje v barvách, vůních a pohybech, které se vzájemně vytlačují.“

Komentář paní knihovnice: Které obrazy se objevují ve Vaší paměti? Potlačujete je? Nebo si je naopak hýčkáte? Jeden z obrazů, který nikdy nezmizí, je má touha naučit se jezdit na kole, ale sama...bez dohlížení rodičů, bez jejich nápomoci...stále cítím tu touhu jet, i když už je to hodně let, co jsem se opravdu sama odstrčila a opravdu jela.

s. 444 (Červená kniha loučení)

„Jdu uvařit kafe. Potom někam půjdu. Člověk musí jít dál. “

Komentář paní knihovnice: Kam půjdeme není důležité, i když šplháme na nesprávnou horu, je důležité mít sílu jít dál...