Může být láska k Bohu silnější než ta lidská? I na to hledá odpověď román české autorky, jehož hrdinka se rozhodla žít jako řádová sestra. Jana je přesvědčená, že její víru nemůže zlomit nic. Zvlášť když konečně může žít v klášteře. Vstupuje mezi sestry plná odhodlání, ale i iluzí. Ty se začínají s každodenním řeholním životem plíživě drolit. Jana musí znovu potěžkat nenaplněný vztah k Viktorovi, ale především si odpovědět na otázky, jež do jejího života vnáší záhadná Karin. Janina představa o tom, jak vypadá skutečná láska, se mění a rozostřuje. Román čtenáři umožňuje nahlédnout do tajemného světa, jehož všednost naprosto neodpovídá obecným představám. Jakkoliv se obraz života v klášteře může jevit jako dost nelichotivý, nikoho nesoudí. Je to především portrét člověka se vším světlým i temným. V neposlední řadě je tato kniha milostným příběhem. Protože lidská láska je jako nezkrotitelné, mnohočetné zvíře, které k sobě vytrvale hledá druha... (nakladatelská anotace)

„...každý člověk v sobě nosí zvíře, ale jen málokdo to dokáže přiznat a málokdo s ním dokáže žít.“ 

Komentář paní knihovnice: Jaké zvíře v sobě nosíte Vy?

s. 130

„Poslední dny adventu se mně vzlínala tesknota jak voda v temné tůni. Seděla jsem nad ní, zírala do černoty a odmítala si naplno přiznat, odkud pramení. Natož abych přišla na to, jak ji zahnat zpátky pod zem. Sama před sebou jsem se vymlouvala, že je to melancholickým adventem plným stínů a mlh, pak jsem si spočítala, kolik dnů mi zbývá do menstruace, a připsala smutek právě tomuhle.“ 

Komentář paní knihovnice: Jak prožíváte dny adventu Vy? Jsou Vaše dny plné tesknoty nebo radosti? 

s. 199 - 200

„V předvečer svátku Narození Páně sestra Valentýna ozdobila stromek slámovými ozdobami, stařenky je pletly po večerech celý advent. Byly to Vánoce bez betléma, sestry veliké vyřezávané figurky pečlivě uchovávaly v dřevěných bednách, dlouhé roky však neměly kam tak rozměrné jesličky postavit. Svatou rodinu, pastýře s ovcemi, osla, volka a tři krále nikdo v těch krabicích nekontroloval. Když jsme je přivlekly ze sklepa, barevné lazury byly strávené, všechno potahovala hnědá vláka dřevomorky.

„O to víc si Svatou rodinu každá poneseme v srdci,“ prohlásila ctihodná matka.

Ve mně se ale usadil stín lítosti. Ne kvůli zničeným figurkách, ale proto, že nic z toho tady stejně ani drobeček rodinných Vánoc nenahradí.

Místo půlnoční Jiljí v klášteře odsloužil slavnostní mši svatou už v osm večer, spěchal pak na půlnoční do farnosti. Dlouho jsme seděly v září voskovic, ctihodná matka rozdala každé ze sester rukavice. 

„Přijdeš ještě dnes večer k nám?“ zašeptala Karin těsně předtím, než jsme zaklekly ve kompletáři. Odpovědět jsem ale nestihla. Anunciáta udělala kříž, odříkaly jsme modlitby, nastalo hluboké mlčení. Tentokrát s radostí – narodil se.“

Komentář paní knihovnice: Rodinné Vánoce skutečně nic nenahradí, nikdo z nás by neměl trávit Vánoce sám...kdy jindy bychom si měli umět odpustit a najít společnou řeč.