ATWWOD, Margaret. Příběh služebnice. Praha: BB/art, 2008.
Proslulý román kanadské spisovatelky vykresluje pochmurnou vizi blízké budoucnosti Spojených států amerických, které se z demokratických výšin propadly do všeobjímajících hrůz totalitního režimu. V okovech nemilosrdného klerofašistického režimu se z každého, kdo se proti němu jakkoli prohřeší, stává otrok. Z plodných žen pak ještě něco mnohem horšího – služebnice, jejichž úkolem je rodit děti, s nimiž se nikdy nesetkají.... Kniha byla odměněna Cenou Arthura C. Clarka pro nejlepší román roku a následně se stala předlohou pro filmové a aktuálně také pro úspěšné seriálové zpracování. (nakladatelská anotace)
KNIHOVNICI ZAUJALO:
Tenkrát si ty papírky musel člověk brát s sebou na nákup, ale už když mi bylo devět nebo deset, používala většina lidí umělohmotné karty. Kromě obchodů s potravinami, tam to dorazilo až později. Teď mi to připadá tak primitivní, ne-li totemistické, něco jako mušličky. Kdysi jsem takové peníze musela sama občas používat, než se všechno provedlo na Kompubanku.
Díky tomu se jim to potom nejspíš podařilo, ráz naráz, aniž jsme něco tušili. Kdyby ještě existovaly klasické peníze, bylo by to obtížnější.
Stalo se to po tom neštěstí, kdy zastřelili prezidenta, povraždili samopalem většinu členů Kongresu a armáda vyhlásila výjimečný stav. Tenkrát se říkalo, že to spáchali muslimští fanatici.
Zachovejte klid, nabádali nás v televizi. Všechno máme pod kontrolou. Byla jsem ohromená. Všichni byli ohromení, vzpomínám si na to. Nechtělo se tomu uvěřit. Celá vláda takhle zlikvidovaná. Jak se dostali dovnitř, jak se to vlastně přihodilo?
Tehdy pozastavili platnost ústavy. Tvrdili, že jenom dočasně. Nevypukly ani žádné nepokoje v ulicích. Lidé zůstávali večer doma, dívali se na televizi, protože chtěli vědět, co bude dál. Nebylo ani možné ukázat prstem na konkrétního nepřítele.
Dávej si bacha, varovala mě po telefonu Moira. Už je to tady.
Co je tady? Ptala jsem se.
Uvidíš, řekla. Už to chystali dlouho. Půjde nám o kejhák, holka zlatá. Citovala výraz mé matky, ale nemyslela to jako vtip.
Stav napjatého očekávání trval ještě několik týdnů, i když něco už se dělo. Noviny byly cenzurovány a některé přestaly vycházet, prý z bezpečnostních důvodů. Začaly se objevovat zátarasy na silnicích a zavedly se průkazy totožnosti. Všichni byli pro, poněvadž se shodli na tom, že opatrnosti není nikdy nazbyt. Sdělili nám, že proběhnou nové volby, ale že jejich příprava chvíli potrvá. Teď je hlavní žít dál, jako by se nic nestalo.
Komentář paní knihovnice: Nemáte pocit, že paní Atwoodová místo románu z budoucnosti píše společensko-kritický román ze současnosti? Nás, knihovnice, při čtení až mrazilo po zádech. Noviny zatím ještě vycházejí, i když u některých titulů si jejich cenzurou nemůžeme být jisti. Peníze zatím také máme, snažíme se žít, jako by se nic nestalo, ale.....
