Moniny oči jsou román o hloubce lidského života, fascinující průvodce po významných uměleckých dílech světového umění a dojemný příběh o vztahu malé dívky a jejího dědečka. Padesát dva týdnů, tolik času má desetiletá Mona, aby objevila všechnu krásu světa. Každou středu ji její dědeček Henry po škole bere do galerie, aby se tu společně ponořili do jednoho uměleckého díla. Skoro rok tak Mona a Henry navštěvují Muzeum Orsay, Louvre a Centrum Pompidou (Beaubourg) a jeden den v týdnu zasvěcují pokaždé jinému z padesáti dvou vybraných mistrovských děl. Každé z nich si pozorně prohlédnou, diskutují o něm, nechávají se jím překvapit, dojmout, zpochybnit i nadchnout. To vše s vědomím, že Moně do roka hrozí definitivní ztráta zraku. Při zkoumání díla a myšlenek Botticelliho, Vermeera, Goyi, Courbeta, Kahlo nebo Basquiata a mnoha dalších objeví Mona nejen sílu ukrytou v umění, ale také význam šlechetnosti, pochybností, melancholie, ztráty i revolty. (nakladatelská anotace)

„A Henry, který s oblibou citoval Victora Huga z jeho básnické sbírky Umění být dědečkem, připomínal každému, kdo to chtěl slyšet, jednu z hlavních zásad předávání: nezáleží na tom, jestli hned rozumíte všemu, co někdo říká, jako by snad každé nové slovo muselo být rozkvetlým stromem v ohromném sadu lidského mozku. Květy se mohou rozvinout až ve smluvený den, pokud jsou vyryty brázdy a zasety semínka.“ 

Komentář paní knihovnice: Jako rodiče si zapamatujme tuto radu, ryjme brázdy, zasívejme semínka a věřme, že jednou se naše slova stanou rozkvetlým stromem.

s. 229

„Víš,“ pokračoval, „tohle dílo nám říká, že život by se neměl jenom žít. Musí se i tančit. Nevadí, že se naše gesta a pohyby, naše činy a naše chování někdy zcela vymknou běžnému životu s jeho nekonečnými mechanickými sekvencemi zvyků a omezení, nevadí, že z něj býváme vytrženi, pokud je to proto, abychom mohli životem tančit.“ 

Komentář paní knihovnice: Nezapomínejme životem tančit, nenechme se pohltit realitou všedních dní...

s. 327, 329

„..i Brâncuşi velmi rychle pochopil, že pokud zůstane příliš dlouho pomocníkem takového mistra, nebude se moct rozvíjet a stát se originálním umělcem. Po měsíci si řekl: „Ve stínu vysokých stromů nevyroste nic.“ A tak od Rodina odešel, aby si našel vlastní cestu.“

„Víš, dědo, já si myslím, že Brâncuşi chtěl vyrůst jako velký strom a ukázat, co je to let, protože se chtěl vždycky dívat nahoru... Dívej se nahoru, dědo, dívej se nahoru!“

Komentář paní knihovnice: Hledáte stejně také svou vlastní cestu? Nebo raději kráčíte ve stopách Vašich vzorů? Rozhodně, ale nezapomínejte se občas podívat NAHORU!