Postmoderní sci-fi a zároveň originální alegorie současné doby, kde v hlavní roli vystupuje postava Gaustina, autorovo literární alter ego, známé z jeho dřívějších děl. Román obdržel Bookerovu cenu za rok 2023. V románu využívá autor fiktivní postavu Gaustina k tomu, aby popsal život s deficitem budoucnosti. Život, ve kterém čas neplyne lineárně, ale stává se součástí nás samých. Gaustin, který dokáže přeskakovat čas jako lesní potůček, se snaží o zdánlivě nemožné - léčit lidi pomocí minulosti. Gaustin, Gospodinovovo alter ego, našel způsob, jak vytvořit kliniky času, kde se lidé trpící ztrátou paměti mohou vrátit do doby, kdy se cítili nejlépe. Tato nemoc, jakási dlouhotrvající časová amnézie, se během vyprávění proměňuje v nemoc, kterou trpí celá společnost. Ta se stává obětí jakési kolektivní "Alzheimerovy choroby", což vede různé země v Evropě k rozhodnutí dát občanům možnost volby, aby v referendu rozhodli, v jaké historické epoše chtějí žít. (nakladatelská anotace)

„1. 9. 1939 ráno nastal konec lidského času.“

Komentář paní knihovnice: Dodnes se vyrovnáváme s následky historické události, která započala v tento den...

s. 188

„Každá utopie se dříve či později stává historickým románem.“

Komentář paní knihovnice: Děsivá myšlenka, co by na to řekl Ray Bradbury?

s. 244

„Cestuji každý den z Brooklynu do Newyorské knihovny...a pak už se propadám do chladné jeskyně knihovny, jako do jiného času, do časokrytu.“

s. 250

„Knihovna je kryt, teplé a suché místo, otevřené pro všechny. “

Komentář paní knihovnice: I já vnímám naši knihovnu jako takový časokryt, tedy místo, kde se můžeme skrýt před zběsilou rychlostí okolního světa, zpomalit a na chvíli se zastavit, začíst...

s. 249

„Listuji knihou a jako špión nenápadně pokukuji po lidech. Co čteš, v to se proměňuješ.“

Komentář paní knihovnice: Máte to také tak? Ponořujete se do čtené knihy tak hluboko, že se proměňujete v jednu z postav tak moc, až se vás doma ptají, co to zase čteš?