Svébytná směs české, německé a brazilské kultury se představuje v románu zkušené české autorky. Zatímco v Liberci se na konci devatenáctého století zaváděly první tramvaje, v Brazílii si přistěhovalci stavěli hnízda na stromech, aby v pralese přežili. Jejich příběh je příběhem českým, německým i brazilským. Vypráví nejen o houževnaté snaze zvítězit nad divokou zvěří, překonat dřinu a války, ale také o úžasu nad novým světem. Mladý český Němec Hans si staví hnízdo a v noci se z něj vydává na náměsíčné toulky pralesem. Potkává se s prastarou indiánkou, jezuity, botaniky a potulnými zabijáky. Při putování neznámem se musí neustále proměňovat, aby obelstil osud. Jeho cesta je cestou mnoha českých Němců, kteří dodnes žijí na jihu Brazílie, pocházejí z Liberecka, mluví portugalsky a německy a jsou přesvědčeni, že jsou Češi. Říkají si bohemios. (nakladatelská anotace)

„....co pro mě Irande vlastně byla? Zvíře, které mi zabilo bratra, nebo stará žena, která mě ochraňovala? Indiánská čarodějnice, co krade sny? Nebo to byl prales samotný, který dával a bral, jak se mu zrovna zachtělo?“ 

Komentář paní knihovnice: Irande je postava mnoha tváří, všechny otázky z ukázky se vám budou honit hlavou, ale po přečtení knihy na ně asi stejně nebudete znát odpovědi.

s. 147

„Lidem se nikdy nedá jednoduše vyhnout, ale když se jim vyhneš, znamená to, že se jich bojíš. A když se někoho bojíš, znamená to, že nad tebou má moc. To je skutečně nebezpečné,“ tvrdil Tadeo.

Komentář paní knihovnice: Je těžké postavit se tváří tvář nepříteli, ale je to třeba, pokud nechceme dopustit, aby nad námi měl moc. 

s. 202

„V zahradách bláznů jsem vždycky pracoval hlavně s lány levandulí, modrých lučních zvonků, jemně kvetoucí kobercové mateřidoušky, se vším, co mělo neokázalé barvy, chutnalo to a vonělo, a hlavně to nebylo jedovaté.“

Komentář paní knihovnice: Hádejte, co roste na mé zahradě? Ano, je to tak, všechny vyjmenované rostliny dominují i na mé zahradě...a jak jste na tom Vy? Též nevědomky tvoříte zahradu bláznů? ;-)

Olga Třísková