SLIMANI, Leïla. Země těch druhých. 2, Koukejte, jak tančíme. Praha: Argo, 2023. ISBN 978-80-257-4211-2.
Volné pokračování románu marocko-francouzské autorky, inspirovaného vlastní rodinnou historií, rozvíjí osudy další generace jejích románových postav i její rodné země. Manželé Belhadžovi, Maročan Amin a Francouzka Mathilda, si splnili sen. Po letech tvrdé dřiny proměnili své hospodářství v prosperující a vzkvétající podnik. Teď už konečně patří mezi elitu země, užívají si svůj blahobyt a věří, že dál bude jenom lépe. Jenomže jejich soukromý život i veřejné dění mají do idyly velmi daleko. Stýkají se sice s bohatými Francouzi, ale jejich rovnost je jen zdánlivá a pohrdlivá samolibost bývalých kolonistů stále hmatatelná. Ani běžní, často živořící Maročané je nepovažují za jedny z nich. Také jejich vzájemný vztah není tím, co ukazují navenek. (nakladatelská anotace)
Knihovnici zaujalo:
s. 124-125
„Mathildě bylo 43. Přišla si stará, zničená, zbytečná. Byla si jistá, že nejlepší léta života má za sebou a že teď už musí jen čekat na smrt, a to s ještě větším sebezapřením a větší moudrostí než doposud.
Toho dne se Mathilda s pohledem do hrnce sama sebe ptala: „Kolikrát jsem se dívala, jak se vaří voda? Kolik času jsem strávila tím, že jsem nakupovala?“ Zvedla zrak a opřela ho na ledničku, jako by to byl její zapřísáhlý nepřítel…
Pořád zas a znova začínat, pořád zas a znova tytéž úkony – a na konec nezůstane vůbec nic. Styděla se, tak strašně se styděla…“
Komentář paní knihovnice: Je mi také 43, a rozhodně si nepřipadám stará, zničená a zbytečná. Co je to za svět, kde ženy bývají odsouvány na druhou kolej a jsou vnímány jen a pouze jako hospodyně, které mají za úkol se starat o hladký chod domácnosti...Kam zmizela Mathildina odhodlanost z prvního dílu?
„Mathildě stačilo se na nějakého muže podívat a hned věděla, kolik žen žije v pozadí jeho světa.“
Komentář paní knihovnice: Kolik žen žije v pozadí světa vašeho muže? Kolik z nás se musí vyrovnávat s odsunutím na druhou kolej, tak jako Mathilda.
„On (Amin – Mathildin manžel) si myslí, že to Mathilda dělá z lásky, ale jí se chce křičet: „To, čemu ty říkáš láska, je práce!“ Mají snad ženy v sobě tolik citu, tolik laskavosti, že mohou celý život, ano, celý život strávit péčí o druhé?“
Komentář paní knihovnice: Ano, jdeme z práce do práce, pracovní povinnosti vystřídají po návratu domů ty domácí.
s. 257
„.Mehdi o ní (Ajše – Mathildina dcera) vždycky říkal, že je plachá, a zdálo se, že ho to mrzí. Nejspíš měl dojem, že je plachost hendikep, že je to zátěž, která člověka svazuje a kazí mu život. Měl za to, že když je někdo nesvůj ve společnosti jiných, může z toho být jen smutný, zklamaný a frustrovaný. „Ty se prostě nedovedeš prosadit,“ říkal s lítostí. Ajša jen krčila rameny. Jenže ona tou svou plachostí nijak netrpěla. Naopak měla dojem, že díky tomuhle ustupování do pozadí, téhle absenci potřeby být vidět a slyšet, mohla rozvíjet jakýsi zvláštní dar. Blízkost k jiným lidem, o které Mehdi neměl ani ponětí. Především se ráda na lidi dívala a ani na dlouhých recepcích se nenudila. Pozorovala hosty a všímala si drobných detailů, které nikdo jiný neviděl…
Ajša zabírala tak málo místa a tak málo se drala ke slovu, že se jí lidi svobodně svěřovali. Už ji to ani nepřekvapovalo.“
Komentář paní knihovnice: My, co se nedovede prosadit, opravdu dokážeme naslouchat. Být středem společnosti není náš cíl, je nám lépe v pozadí. V introverzi se skrývá síla, kterou není vidět na první pohled.
Olga Třísková
