Na přelomu 19. a 20. století se zrodila jedna z nejznámějších postav světové literatury – upírský hrabě Drákula. Stejnojmenný román vypráví o Drákulových snahách přesunout se z domovské Transylvánie do viktoriánského Londýna, kde lačný upír hodlá ukojit touhu po nové krvi a nevyhnutelně rozšířit své řady nemrtvých. Pod vedením slovutného profesora Abrahama Van Helsinga se však hraběti postaví na odpor skupinka přátel, která je vyzbrojena nejen česnekem a krucifixy, ale zejména láskou a statečností…

Kromě gotického hororu můžeme v Drákulovi najít prvky epistolárního románu, romance, detektivky či případové studie, někdy také bývá žánrově řazen do tzv. invazní literatury. Román se dotýká řady témat, například role žen ve viktoriánské společnosti, sexuálních konven­cí, imigrace, kolonialismu a postkolonialismu.

Stoker sice postavu upíra nevymyslel, ale nepochybně mu vtiskl moderní podobu a jeho kultovní román se dočkal bezpočtu divadelních, filmových a televizních adaptací. (nakladatelská anotace)

„Proč o mně všichni ti lidé v Bystřici i v dostavníku měli takový strach? Proč mi dali růženec a později v dostavníku česnek, divokou růži, snítku jeřábu? Bůh žehnej té dobré, předobré ženě, která mi na krk zavěsila krucifix! Nacházím v něm útěchu a sílu, kdykoliv se ho dotknu. Je zvláštní, že předmět, na který mě naučili pohlížet s nelibostí jako na modlářskou tretku, je mi ve chvíli osamělosti a úskalí takovou oporou…“ 

Komentář paní knihovnice: Máte také předmět, který je pro vás talismanem a který vám je oporou ve chvílích osamělosti? Pro mě je to kniha, ne jedna konkrétní, do které se mohu ponořit a nechat si jejím čtením zahřát duši.

s. 56

„Přečtěte si ty lži na tom šutru.“
„Zasvěceno památce Geroge Canona, jenž zemřel v naději na slavné vzkříšení dne 19. července, 1873 při pádu ze skalisek na Kettleness. Tento hrob dala pro svého milovaného syna zřídit jeho truchlící matka. Byl to její jediny syna a ona byla vdova. Skutečně na tom nevidím nic vtipného pane Swalesi!“
„Tak vy na tom nevidíte nic vtipnýho! Haha! Vy totiž nevíte, že ta truchlící matka byla hotová megera, svýho syna nenáviděla, protože byl chudák pokroucenej, úplnej kripl, a on sám ji nesnášel tak, že spáchal sebevraždu, aby nedostala životní pojistku, kterou na něj uzavřela. Do pusy si strčil starou mušketu, se kterou se plašily vrány, a ustřelil si šišku. Na vrány ji onehdá nepoužil, zato k sobě přilákal ovády a další mrchožrouty. Proto taky sletěl z tý skály. A pokud je o tu naději na vzkříšení, často jsem na vlastní uši slyšel, jak říká, že snad bude mít kliku a skončí v pekle, protože jeho máti je tak zbožná, že určitě přijde do nebe, a on nechce hnít na stejným místě jako ona. Tak mi povězte, není ten šutr samá lež?“

Komentář paní knihovnice: Ráda si prohlížím náhrobky a čtu si texty na nich vytesané, ovšem po přečtení této knihy na ně budu asi pohlížet malinko kritičtějším pohledem.

s. 95

„Život je koneckonců jen čekání na něco jinýho, než je to, co žijeme tady, a smrt je to jediný, na co se můžeme spolehnout.“