Lákavé téma. Mapa je tajemství, mapa je cesta, mapa je příslib… Nejeden čtenář se čas od času zamýšlí nad tím, kde se jeho příběh odehrává, nad místem, které milují či nenávidí jeho postavy, leckdy i nad tím, zda by ve stejném prostředí chtěl pobývat či žít on sám. Co je to, co nás přitahuje k určitému místu, zemi, krajině? Naše srdce? Naše nesplněné sny? Zvědavost či dobrodružná povaha? Nebo touha po klidu a samotě?
Ovlivnila některá z knih, do níž jste se začetli, vaši touhu spatřit to, co tak barvitě popisuje autor? U mě to byl už v dětství Máchův Máj. Tolik jsem chtěla sedět na břehu „stinného jezera“ a pozorovat hvězdy… Uchvacovala mě i Erbenova Kytice. Moci se tak podívat k té otevřené skále, v níž matka zapomněla své dítě, nebo stát na břehu jezera a jít pomalu po úzké lávce… Ale to jsou světy vzdálené, fantazijní.
Je mnoho knih, které inspirují čtenáře k tomu, že sednou do auta nebo si koupí letenku a splní si svůj sen. Pro mě jsou tím snem dvě země. První je Izrael. Okouzlila mě kniha Šemiho Zahrina Jednoho krásného dne odehrávající se právě tam. Nádherný, avšak bolestný příběh chlapce a později mladého muže… A pro další zemi, Arménii, mě nadchla spisovatelka Narine Abgarjanová. Už během čtení první knihy, Tři jablka spadlá z nebe, jsem si zamilovala drsnou krásu této země i její bolestnou historii. Mé dojmy pak umocnila povídková kniha Žít dál. Je to kniha plná smutku, bolesti a ztrát, ale i naděje na lepší život. Obyvatele arménského městečka Berd, ležícího nedaleko hranic s Ázerbájdžánem, sužuje válečný konflikt o Náhorní Karabach a jeho tragické následky. Přesto se nevzdávají a snaží se žít. Jejich síla, pokora a vytrvalost se stávají vzorem…
„Mapy nejsou CESTA, jen ukazují, kde se nachází CÍL…“ (Tomáš Pfeiffer, český filozof)
Ingrid Mendlíková
