V ráji - Ingrid Mendlíková

Vystoupila na malém nádražíčku. Kolem se rozprostíraly louky, které viděla už z okénka vlaku, v dálce se táhl hřeben lesa. To je idylka, říkala si, když kousek před vesnicí zahlédla klidnou hladinu malého rybníka obklopeného starými pokroucenými vrbami. A teď tu stála, na zádech batoh a v ruce velkou cestovní tašku. Musela si to všechno ještě jednou promyslet. Dřevěná nádražní budova vypadala v ranním slunci jako ze staré pohlednice. V oknech, rozdělených úzkými laťkami na malé čtverce, kvetly rudé pelargonie, ve velkých mísách lemujících vchod do budovy zářily bílé petúnie vysázené spolu s pnoucími lobelkami. Vstoupila dovnitř. Ovanul ji chlad, který v tak teplý den nečekala. Budova měla jednu místnost. Po obvodu se táhly dřevěné lavice, naproti v rohu stál ošuntělý dřevěný stůl. Sedla si pod okno a zhluboka se nadýchla. Nedělám chybu? Není to ode mě moc troufalé? Co když… Zahnala černé myšlenky a promýšlela, co dál. Kde jeho chalupa stojí, už věděla. Zjistila si to na internetu a mapu prozkoumala pečlivě. Pamatovala si, kudy se musí z nádraží vydat, věděla, že musí projít nejprve vesnicí a pak že se cesta stáčí vpravo, podél potoka. Když se ho bude držet, dojde až do hájenky. Ale co pak? Co mu řekne? Jak vysvětlí svoji přítomnost v tomhle bohem zapomenutém koutě? Tisíckrát to doma promýšlela, vymyslela tisíc variant, ale nedokázala se rozhodnout. Byla nervózní a začalo jí být horko. Shodila ze sebe mikinu, nacpala ji do batohu a vyrazila. Zanedlouho se dostala do vsi. Vnímala kolem sebe staré chalupy i nové domky, ale vše měla jako v mlze, jako v nějakém oparu. Všimla si, že na návsi rostou lípy, pod nimiž stojí dvě oprýskané opuštěné lavičky, i malý kálek pokrytý zelenými řasami. Brzy byla z vesnice venku a octla se na uježděné prašné cestě. Potok běžel podél silničky, kopíroval její zákruty a zatáčky. Jana se zastavila. Je tu krásně. Tady bych si dokázala představit žít. Položila tašku do prachu cesty, sundala batoh a vytáhla z něho lahev s vodou. Potřebovala se napít, potřebovala se zastavit, potřebovala si srovnat myšlenky. Ano dělá dobře. Babička jí vždycky říkávala, kdo nic nedělá, nic nezkazí. Slunce začalo připalovat, vzduch voněl posečenou loukou, voda v potoce tiše šuměla. V tak nádherný den to přece nemůže dopadnout špatně. Znovu si hodila těžký batoh na záda a ze země zvedla tašku. Ještě asi kilometr, odhadovala. Nohy jí ztěžkly, taška vážila snad sto kilo, batoh se jí lepil na záda. Špatně se jí dýchalo a bylo jí nesnesitelné vedro, i když na sobě měla jen titěrné riflové kraťásky a bílé tílko. Vykročila. Šla pomalu a chvíli přemýšlela o tom, že se otočí a vrátí se domů. Ale pak si uvědomila, že by zase pořád dokola uvažovala, co má udělat, že by zase probděla spoustu nocí a prožila spoustu dní jako ve snách a že teď je ta správná chvíle. Teď, anebo nikdy. Ať už to dopadne, jak to dopadne. Začala zase vnímat louky kolem,

potok, který se stával prudším a rychlejším a v dálce viděla les. Čím víc se přibližovala, tím víc se v ní rozprostíral klid. A pak už zahlédla bílý štít hájenky, za chvíli uviděla velká okna a celou budovu, děravý plaňkový plot, vrátka se starou nefunkční klikou a za nimi zahradu plnou stařičkých jabloní, mohutných hrušní a právě dozrávajících třešní. Slyšela, jak někdo štípe dříví a jak se malý rezavý jezevčík rozštěkal, když přistoupila k vrátkům a začala odmotávat drát, kterým byla vrátka přivázána k rezavému železnému sloupku. Vrátka zavrzala, zaskřípala a otevřela svoji náruč. Sekyrka se zakousla do špalku. Jezevčík přestal štěkat a třel se jí o nohy. Zůstala jako přikovaná. Ani on nebyl schopen pohybu. Dívali se na sebe, vpíjeli se do sebe očima, čas přestal existovat. Znala ho už nějakou dobu. Patřil do rodiny. Poznala ho na svatbě své mladší sestry, on tam byl jako svědek ženicha, jeho dvojče. Vídali se při větších rodinných sešlostech, pokukovali po sobě, později si spolu povídali. Měli spoustu společných témat, rozuměli si. On byl nesmělý, ona zklamaná v lásce. Zdálo se jí, že i on k ní něco cítí, že se snad, tak jako ona, zamiloval. Z přemýšlení ji vytrhlo její jméno. „Ahoj Jano, kde se tu bereš?“ volal na ni a usmíval se. Podlomila se jí kolena. Měl na sobě pracovní khaki kalhoty, pevné boty a byl do půl těla svlečený. Viděla, jak se mu na mohutné hrudi leskne pot, jak si prohrábl levou rukou vlasy a pravou zdvihl k pozdravu. Původně měla v plánu mu říct jenom to, že přijela na návštěvu, protože jí začínají prázdniny a učit bude zase až v září, ale byla z toho všeho tak zmatená, že vyhrkla: „Přijela jsem za tebou. Budu tady s tebou bydlet. Teda, budu tady s tebou žít… jestli chceš.“ Zrudla, polilo ji horko a zase se nemohla nadechnout. Adam se zarazil, nadechl se a vykročil směrem k ní. Rozevřel náruč a celou ji do ní schoval. Stáli tak několik minut. Jana se cítila šťastná a zmatená a nešťastná, chtělo se jí smát a chtělo se jí plakat a když Adam povolil sevření a řekl jí, že je mnohem odvážnější než on a šeptal jí, že ji už od první chvíle miluje, tak se smála a plakala a tiskla ho k sobě. Pak zdvihla hlavu, podívala se do jeho tmavých očí a políbila ho. Líbali se dlouho, zmatený jezevčík Eda se jim motal pod nohy, bylo horko a den byl čím dál krásnější. Dopoledne se přehouplo v dusné odpoledne. Nejprve se milovali v chladivých bílých peřinách v temné ložnici, později v ovocném sadu za domem. Viděla větve stromů, za nimi střechu stodoly a za ní mohutné koruny dubů. Nedaleko bzučely v úle včely, slyšela zpívat ptáky, viděla modré nebe bez mráčku. A když se setmělo, seděli na dvorku zarostlém trávou, popíjeli červené víno, které přivezla, pozorovali měsíc a hvězdy a v ohradě pasoucí se koně a uvědomila si, že tady chce zestárnout. Věděla, že tahle idylka nepotrvá věčně, že život jim přinese i starosti, ale také věděla, že tu chce zapustit kořeny. Že tu chce porodit a vychovat děti, že si najde místo učitelky ve vsi nebo v nedalekém městečku, že její manžel bude pracovat v lese, který miluje. A věděla, že teď jí stačí, že jde vstříc prázdninám, že jde vstříc lásce, že jde vstříc novému životu.

Ingrid Mendlíková