Na horách - Ingrid Mendlíková

Zamlada jsme jezdívali s Vaškem, mým budoucím mužem, často na hory. Jakmile tam napadl sníh a spustili vleky, už nás nic nemohlo udržet doma. Přidávali jsme se k různým podnikovým jednodenním zájezdům, občas se nám podařilo sehnat ubytování v chalupě na celý víkend, v nouzi nejvyšší jsme sami párkrát zorganizovali jednodenní zájezd. Nejčastěji jsme jezdili do Rokytnice nad Jizerou. Nejprve jste se museli takzvaným přibližovákem dostat k vleku na Lysou horu a pak už jste mohli její svahy brázdit celý den. Tedy, popravdě řečeno, celý den jste strávili spíš čekáním ve dvouhodinové frontě. Dvacet minut nahoru, na kotvě, dvacet minut dolů. Když se vám podařilo předběhnout, a my jsme se stali mistry v tomto sportovním odvětví, sjeli jste kopec i čtyřikrát. Pro tuto horu skutečně platilo latinské nomen omen. Nahoře jste narazili pouze na kosodřevinu a byla-li sněhová nadílka opravdu bohatá, neviděli jste ani tu. Mohli jste se orientovat pouze podle tyčí. Pokud nebyla mlha. Pokud jsme měli štěstí a svítilo slunce, zůstávali jsme občas chvíli nahoře a nastavovali své tváře slunci. Dolů jsme se mohli vydat několika trasami. Klasika – po sjezdovce. Ta nabízela nejrychlejší jízdu. Ne že bych neuměla dělat obloučky, ale miluji rychlost. Takže odpíchnout se, přikrčit, držet stabilitu a hurá z kopce. Dole jsem bývala první. Rychlá jízda mi přinášela nebývalé potěšení. Druhá trasa vedla přes takzvanou Romantiku. Kousek jste jeli po sjezdovce a pak odehnuli do lesa. Vedla tudy úzká vyježděná pěšina. Jedna stopa, jeden lyžař. A hupy. Nahoru, dolů, nahoru, dolů. Museli jste dobře pružit, aby se vám nezlomily lyže jako jednomu našemu kamarádovi. Bylo to skutečně romantické. Moc lyžařů sem nezajíždělo, byli jste tu sami, kolem zasněžený les, ticho až posvátné. Třetí možnost jsme si nevybírali moc často. Většinou jsme tudy jeli tehdy, když jsme se potřebovali dostat na jednu z chalup na této trase. Tehdy jsme měli namířeno na chatu Pod lipami kousek nad Rokytnicí. Odpoledne se pomalu přehouplo k večeru, takže jsme byli unavení a lákala nás představa vyhřátého pokojíčku a dobré večeře. Usoudili jsme, že nejrychlejší a nejpohodlnější trasa bude ta přes Dvoračky. Minuli jsme tuto známou boudu s restaurací a vydali se dolů. Pojedeme po cestě, navrhl Vašek. Dojedeme přímo k chatě. Jeď první, já pojedu za tebou. Toho roku napadlo plno sněhu. Z cesty byl postupně odklízen, takže ji lemovala vysoká sněhová hradba. Pořádně to rozjeď, ať nemusíme na rovince šlapat. Rozjela jsem se. Odpichovala jsem se obouruč a dostávala rychlost. Panečku! To je paráda! Radovala jsem se. Smála jsem se a užívala si tu rychlou jízdu. To byl super den! Zbytky slunečních paprsků nás hřály do zad a my sjížděli sněhovým korytem dolů. Co to? Slyšels to? volám na Vaška, ale ten mě slyšet nemohl. To znělo jako zvoneček. Ale to je nesmysl, něco se mi muselo zdát. Ještě jedna zatáčka a budeme na rovince. Opřela jsem se do hůlek. Vletěla jsem do zatáčky a hned mi bylo jasné, že je zle. Tohle nedopadne dobře! Tady nemáš kam uhnout. Vmžiku jsem zvolila jinou taktiku. Musíš brzdit. Na pluh ti to nedá, na obloučky je pozdě, dělej, co umíš. Zvonečky se blížily. Koníčci táhnoucí saně se zásobami na horskou chalupu vesele klusali do kopce. Jestli do nich vjedu, je se mnou amen. Brzdi, zastav! Slyšela jsem zezadu. A tak jsem brzdila a nakonec i zastavila. Dodnes nevím, jakým způsobem jsem se přetočila během své záchranné akce na břicho, ale zastavila jsem těsně před koňmi. Za mnou se táhla hluboká krvavá rýha způsobená mou bradou. Odřela jsem si nejen bradu, ale také nos a tváře. Vypadala jsem legračně, ale do smíchu mi nebylo. Bolelo to. Koníčci odjeli a my jsme opatrně sjeli k naší chalupě. Co se ti stalo, dotazovali se všichni všude ještě dlouho potom. A tak jsme každému naši příhodu se zvonečky vypravovali. Všichni se náramně bavili. Já taky. Jen jsem se dlouho nemohla smát tak jako ostatní.