Na dálnici - Ingrid Mendlíková

Bylo to noc před Silvestrem. Vraceli jsme se se známými z Maďarska. Cesta ubíhala rychle, na silnicích nebyl téměř žádný provoz. Mrholení přešlo v slabý déšť. „To je super, ještě není půlnoc a my už jsme tady,“ pronesl někdo z nás. Praha nás vítala rozsvícenými světly a neonovými reklamami. „Za hodinku jsme v posteli,“ těšila jsem se. „Co to je? Co dělá? On jede…“ vytrhl mě ze snění manžel. Ozvala se dutá rána. A ještě jedna. Auto poskočilo. „Ten blázen do nás zezadu najíždí,“ rozčílil se manžel. Dostali jsme strach. „Přidej, ujedeme mu,“ radili jsme. Manžel přidal. Pirát silnic také. Jel ve starém obouchaném americkém korábu. Proč by ne? Vždyť je to pirát. Ve chvíli, kdy nás začal předjíždět, jsme si ho prohlédli. Vyholená hlava, silný zátylek, výraz člověka, který je přesvědčen o správnosti svého počínání i o tom, že z této hry vyjde vítězně. Výraz piráta, který se koukl na dno soudku s rumem. Dostal se na naši úroveň. Snažil se nás natlačit ke krajnici. Proč? Vždyť moře je tak široké. Manžel ubral plyn. Pirát nás předjel a rychle zastavil. Zatarasil nám cestu. Z korábu se vysoukala mohutná udělaná postava v riflích a triku s nápisem. Vybavily se mi filmy s nabušenými gorilami coby osobními strážci mafiánských bossů. Vydal se k našemu autu. Duchapřítomně jsem vytáhla fotoaparát a vyfotila ho. I poznávací značku jeho auta. „Jeď, neotvírej! A nebav se s ním!“ Manžel couvl a na prázdné dálnici se opět zařadil do pravého pruhu. Chlap skočil do auta, rozhodnut, že takhle to neskončí. Byl naštvaný, že jsem ho vyfotila. „Tohle ti nedaruju,“ říkal si určitě. A opět do nás začal najíždět. Tohle sami nezvládneme. Volám policii. Vytočila jsem 158. Ozval se dispečer. „A v kterých místech jste?“ ptal se, když jsem mu popsala naši situaci. „No někde…“ „Už vás mám, blížíte se Černému mostu.“ „Ano, ano, jsme na úrovni Ikey. Nevíme, jestli nemáme poškozené auto, ale bojíme se zastavit.“ „Brzy bude odbočka na benzínku. Zajeďte tam a prohlédněte auto,“ poradil nám. Pirát byl stále ve střehu. Podařilo se mu nás předjet. Přidal, rychle zabrzdil, dělal před námi kličky, jezdil ze strany na stranu. Šlo mu to. V temných vodách rozbouřeného oceánu by dovedl svůj koráb určitě bezpečně do přístavu. Po bezpečném přístavu jsme toužili i my. „Máme strach, že až odbočíme na Mladou Boleslav, bude nás pronásledovat.“ „Posílám vám naproti hlídku,“ ubezpečil mě policista. Nadiktovala jsem ještě poznávací značku korábu a poděkovala. Odbočili jsme k benzínce. Pirát pokračoval dál. Asi se mu nechtělo do mělkých vod. Miloval napětí temného oceánu. „Auto je v pořádku, jedeme.“ Odbočili jsme na mladoboleslavskou. Nikde ani živáčka. Ani světýlko v dálce se neukázalo. Nastala hodina mezi psem a vlkem. Neměli jsme dobrý pocit. Naše smysly očekávaly další útok. Jen jsme netušili, odkud přijde. Téměř jsme mlčeli a pokud někdo promluvil, šeptal. Napětí by se dalo krájet. Všichni jsme mysleli na jedno. Odkud zase vyrazí? A jak ubíhaly kilometry, vytrácely se i naše obavy. Až se úplně a definitivně rozplynuly. To když jsme před Starou Boleslaví spatřili na neosvětleném odpočívadle policejní auto natočené směrem do silnice. Zablikalo na znamení, že o nás vědí a že je vše v pořádku. A já jsem se znovu ocitla v bijáku, kde policie zmůže všechno a všechny zachrání. A pak jsem si uvědomila, že to není napínavý biják, ale že je to skutečný život. Také napínavý. A od této chvíle jsem začala věřit policii. A věřím dodnes, že jejich heslo Pomáhat a chránit vyjadřuje skutečně to, co chtějí dělat především. Pomáhat a chránit.